Od Formule 1 k civilnímu letectví

Těch největších úspěchů nedosáhli ti, kteří skočili po příležitosti objevení se ve formuli 1 s cílem využít její popularity a globálního zásahu se rychle zviditelnit a zhodnotit své majetky a byznysy. Místo toho se těmi nejúspěšnějšími stali ti, kteří uměli pochopit, jaká cesta (a jak náročná) vede k tomu dosáhnout vytyčených cílů: tedy získávat mistrovské body, vítězství ve velkých cenách a nakonec světové tituly. Formule 1 je vrcholem lidského umu, kde se setkávají všechny myslitelné obory a ti nejlepší odborníci z celého světa. Tento svět zahrnuje špičkový výzkum a vývoj, průlomové materiálové inženýrství, pokročilý software, znalosti z oboru mechaniky, dynamiky, sofistikované počítačové simulace, inovativní marketing, precizní finanční řízení, strategické lidské zdroje, důkladné právní poradenství, efektivní manažerské postupy, prvky strojového učení a umělé inteligence a především inspirativní leadership. Pod povrchem toho, co diváci vnímají ‚jen‘ jako adrenalinový souboj ‚kolo na kolo‘ na závodních tratích během velkých cen, se skrývá neuvěřitelně rozsáhlý, intenzivně fascinující a elektrizujícím způsobem inspirativní svět.

A já miluji, když to obdobně může fungovat v našich firmách. Jasně, nebojujeme o tisíciny sekundy, ale našich cílů za různým účelem dosahujeme využitím naprosto stejných principů. A stejné mentality.

Formule 1 byla vždycky koníčkem, než se stala de facto druhou mou profesí. Proto mnohé z těch, kteří si mě s formulí 1 spojují, překvapí, že jsem téměř celý svůj profesní život manažerem.

Raná inspirace z formule 1 mě motivovala a pomohla mi v době, kdy vznikal současný telekomunikační operátor Vodafone, tehdy ještě pod názvem Oscar. Začal jsem jako údržbář v malé regionální společnosti pracující pro jednoho z hlavních dodavatelů Oscara. Lezl jsem po komínech, půdách, sklepech a střechách, a to jak během dne, tak i v noci, když jsem měl službu. Když někdo říká, že ‚vyrůstal od lopaty‘, přesně tohle má na mysli. Z této skromné pozice jsem se postupně propracoval až k vedoucímu regionální pobočky o dvou lidech, což mě nakonec přivedlo do samotného Oscara, později Vodafone. Jako technik jsem dohlížel na veškerou rozsáhlou technologickou infrastrukturu, kterou Oscar provozoval, během denních i nočních směn. Bylo to snadné? Určitě ne, ale dnes jsem vděčný za to, že jsem si touto intenzivní a objektivně náročnou prací prošel. Díky ní jsem získal zkušenosti, které nenajdete na žádné škole ani univerzitě. V průběhu let sbírání zkušeností, angažování se a zájmu o společný cíl, jsem nakonec působil jakovedoucí celého provozního centra. Náš rozsáhlý tým měl přehled o všem technickém, co se ve Vodafonu stalo.

Když se ohlédnu zpět na tohle své profesní období, které bych označil jako první ze tří velkých štací, vybavím si, že pochopitelnou motivací samozřejmě bylo mít zaměstnání, které člověka ekonomicky a společensky nějak zakotví. Ale současně při zpětném pohledu vnímám, jak důležité bylo, aby taková činnost měla smysl a naplňovala i mě samotného. Což je nadšení, které má přínos pro samotného zaměstnavatele.

Život, nejen ten profesní, přináší křižovatky nebo nabízí odbočky, které člověka mohou zavést na špatnou cestu. Udělal jsem chyby? Špatná rozhodnutí? Jeje! Jasně že ano. Někdy to byla velká ambice neúměrná mému věku a zkušenostem. Jindy zase emoce, které jsem neměl pod kontrolou. Není klišé (ostatně nic z tohoto textu není klišé), že s odstupem času jsem za tyto chyby rád. Jejich následky nebyly ani pohodlné, ani příjemné, ale jejich přínos skrze získanou zkušenost a prodělanou sebereflexi je – dnes už slovy klasika – k nezaplacení. Proto dnes v obrovském přesvědčení říkám ostatním: když máte pocit, že jste na dně (a ocitnout se tam není žádná ostuda), nikdy nepřestaňte věřit, že má smysl se zvednout a zkusit to znovu. Bez ohledu na věk. Opravdu.

A tak, skrze odražení se od pomyslného dna, spaní ve skladech, cestování nočními vlaky, registraci na úřadu práce a třídění pochybností o sobě samém, jsem jako zaměstnanec s pořadovým číslem 1 začal pracovat na projektu mýtného systému pro společnost Kapsch. Nejprve jako člen projektového týmu v oblasti testování a tranzitní fáze z projektového režimu do provozního. Později jako provozní ředitel, zodpovídající se přímo Ministerstvu dopravy, Ředitelství silnic a dálnic a jeho poradci, společnosti Deloitte.

Druhý pilíř mého profesního příběhu. Příběhu, v němž byl mýtný systém od Kapsche mediálně hodně exponovaný, což mnohdy vyvolávalo dojem, že člověk pracuje pro firmu, která saje ekonomické prostředky státu více, než je nutné. Současně to však byl pro stát jeden z ekonomicky nejúspěšnějších IT a IS projektů. Z necelých tří miliard korun před jeho zavedením se do Státního fondu dopravní infrastruktury začalo dostávat téměř deset miliard, to vše při nákladech, které odpovídaly evropskému průměru. Ale mediální obraz nebylo to, na co si z této etapy pamatuji.

Na období s Kapschem vzpomínám jako na svou „profesní pubertu“. Proč? Během několika měsíců jsme na zelené louce vybudovali samostatně fungující firmu s více než stovkou zaměstnanců. Všichni jsme měli společný cíl: naplnit naše povinnosti vyplývající z hlavních smluv o dodávce a provozu systému. To znamenalo, že na jednom místě se setkala velká skupina velmi talentovaných lidí. Tito lidé nebyli jen odborníky, ale i osobnostmi. Až na individuální výjimky jsme všichni usilovali o splnění jednoho ze strategických cílů státu v oblasti silniční dopravy. Trávili jsme spolu mnoho času a zažili mnoho společných příběhů. Z mnoha kolegů se stali přátelé a z některých dokonce partneři nebo manželé, kteří spolu mají děti.

„Pubertálnost“ tohoto období spočívala v tom, že ne vše, co se mezi lidmi stalo, by se mohlo z pohledu vnějšího pozorovatele zdát profesionální. Ale bylo to lidské. A tím pádem silné a přínosné pro celý tým, protože si byl vědom našeho společného cíle.

Když se ohlédnu zpět, cítím vděk všem, se kterými jsem tehdy spolupracoval. Na základě získaných zkušeností chci apelovat na současné firmy, aby investovaly do podpory a rozvoje svých lidí stejně intenzivně jako do rozvoje svého produktového portfolia. Jedno bez druhého nejde a výsledkem bude větší úspěch.

V rámci již zmíněného postupného rozvoje jsem později s Kapschem nastoupil do několika zahraničních projektů, kde jsem se pokoušel nabízet zkušenosti místním týmům. Ale ve skutečnosti se to stalo další brzdou. Proč? Mateřský Kapsch podle mého názoru v dané fázi rozvoje udělal chybu v tom smyslu, že kamkoli ve světě přišel, očekával, že dokáže uplatnit svou originální mentalitu fungování a práce. Ať už to bylo v Americe, Jižní Africe, Minsku nebo (dávno před ukrajinskou válkou) v Rusku.

Během mého působení ve společnosti Panasonic jsem absolvoval studium řízení mezikulturních vztahů, což bylo pro naše potřeby spolupráce mezi Evropou (Českou republikou, Anglií), Amerikou, Japonskem, Čínou a Thajskem velmi důležité. A tak s vědomím toho, jak je při podnikání v jiné zemi důležité zohledňovat místní kulturu, a ono to úplně nešlo, jsem nedokázal přispět objemem odpovídajícím potenciálu.

Nezapomínejme na to, že jsem stále jako svou vášeň v srdci, ale také už jako druhou profesní aktivitu, komentoval televizní přenosy formule 1, tenkrát na televizi NOVA Sport a psal textové analýzy pro odborné weby. V letadle jsem létal sem a tam jako student na internát a zpět. Objektivně to bylo lepší než cestování nočními vlaky a přespávání ve skladech. Ale nastala ještě jedna věc:

Zastesklo se mi po domově.

A tak ve smyslu „někdy udělej dva kroky zpět, abys v budoucnu mohl udělat jeden dopředu“, jsem to takříkajíc „zabalil“ a vydal se domů. Ne bezhlavě samozřejmě. Ale to, co jsem půl roku domlouval, se zhroutilo jako domeček z karet, protože někteří lidé občas chtějí něco, co vlastně nechtějí, ale neumějí si mezi tím vybrat a schizofrenicky se plácají ve vlastních lžích. To není jejich chyba. Byla to moje chyba, že jsem to nepoznal.

A tak ze dvou kroků zpět se trochu neplánovaně staly hned čtyři nebo dokonce pět. A aniž bych to tušil, před devíti lety to položilo základ nejen pro lepší pochopení sebe sama, ale hlavně možnosti nabídnout to samé pochopení sebe sama i jiným. A tím pádem přispět.

Protože jak říká Arnold Schwarzenegger ve své nejnovější knize: „Buď užitečný“.

Nemusíš, jestli nechceš být, samozřejmě. Ale „být užitečný“ je něco, co mě baví a naplňuje zároveň.

Tím se začala třetí kapitola mého příběhu.

Někdy to opravdu je tak, že jde člověk štěstí naproti. Prostě jsem před devíti lety objevil, že společnost CS Soft, zabývající se vývojem a implementací pokročilých systémů pro řízení letového provozu (ATM), hledá projektového manažera. To mi otevřelo možnost naplnit další životní lásku, kterou je civilní letectví. (A to byste možná nevěřili, kolik má formule 1 a letectví společného. Ale o tom jindy.)

CS Soft byla díky svému zakladateli a dlouhodobému majiteli Ivanu Camrdovi velmi stabilní a mentálně zdravá společnost. Tímto mu vyjadřuji úctu a vděk za to, co dokázal. Opravdu respekt.

Ale Ivan Camrda šel do podnikatelského důchodu a v roce 2017 se firma CS Soft stala součástí skupiny Czechoslovak Group (CSG).

Jak od té doby rostla skupina, rostla s ní také inspirace (a přirozeně nároky) pro její jednotlivé členy, včetně CS Soft. Při zpětném pohledu si myslím, že se tehdy naše společnost CS Soft ocitla na křižovatce, na které si nebyla jistá, jakým směrem se vydat. Protože – zjednodušeně řečeno – každý chtěl trochu jinam.

Tehdy jsem se rozhodl, primárně za účelem uspořádání vlastních myšlenek, nabraných zkušeností ze všech směrů, a hlavně s cílem ujasnit si, co dál, absolvovat studium MBA strategického managementu na Cambridge Business School. Nejenže to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem v životě udělal, ale naprosto famózně mě v něm podpořily CS Soft a CSG tím, že mi na studium přispěly.

Je tedy na čase vloženou důvěru, alespoň částečně, vrátit zpět.

Ale jak?

Průlom přišel během jedné z delších diskuzí na podzim 2023, jejíž detaily si nyní nechám důvěrně pro sebe, ale jednou se s nimi svěřím. Tato diskuze zapůsobila jako kopanec ve smyslu: na co čekáš? Na rytíře z Blaníku? V hlavě se mi honily myšlenky typu „jsi chytrý jak rádio, kritizovat ti jde vskutku bravurně, co kdybys nejen navrhl řešení, ale také za – alespoň jeho část – byl ochoten převzít zodpovědnost?“

Byl to mentální posun, který ve mně vzbudil pocity v širokém spektru, včetně obav a strachu.

Ale už jsem odmítal přihlížet nebo si stěžovat v zákulisí. A když v únoru 2024 vyšel v magazínu E15 rozhovor se šéfkou HR skupiny CSG Alenou Kozákovou, jehož titulek zněl: „Mladí lidé netouží nést zodpovědnost. My ale hledáme přirozené lídry“, bez jakékoli nadsázky jsem získal pocit, že hovoří tak trochu i ke mně.

Zní to bláznivě? Možná. Ale jak jsem na začátku textu upozornil, nejsou v něm žádná klišé.

Mé MBA studium strategického managementu mi celkem dlouho před zmíněným rozhovorem přineslo jeden velký závěr, a tím pádem položku v osobním plánu dalšího rozvoje: nabízet mé zkušenosti dál. Bez nadsázky jej vnímám skoro jako společenskou povinnost. A jsem vděčný lidem z Czechoslovak Group, ale také mnohým dalším, že takový pocit povinnosti ve mně vyvolávají. Že to ode mě vyžadují.

Dnes ve volném čase působím jako asistent trenéra s oficiální licencí Fotbalové asociace České republiky. Ne nadarmo se fotbalovým trenérům říká ‚manažer‘. A skrze tuto roli je možné motivovat nejen děti, ale zpětně i jejich rodiče. A věřte mi: je to mnohdy složitější, než fungovat jako manažer ve firmě. Je to ale jeden ze způsobů, jak světu vracet to, co mi dal. Nebo abych dal jiným to, co jsem sám nedostal, zejména jako dítě pocházející z rozvrácených sociálních poměrů.

Nadále publikuji obsahy ze světa formule 1. Ne všichni se s nimi ztotožňují, ale opět důležitým sdělením je: Nenutím. Nabízím. Nakonec, formule 1 byla a je mým koníčkem, obrovskou inspirací a hlavně školou. Školou, která je tu pro všechny, kdo ji jako školu budou chtít vnímat.

A nakonec: V květnu 2024 jsem byl jmenován provozním ředitelem CS Soft a vzal na svá bedra zodpovědnost za budoucnost nejen naší společnosti a jejích zaměstnanců, ale také skupiny CSG a divize CSG Aerospace, jejíž jsem hrdým ambasadorem.

Opravdu. Jsem hrdý na to, že pracuji pro společnost Czechoslovak Group. A těším se na všechny z vás, kteří budou chtít nasát něco z mých vlastních zkušeností. A díky tomu nás všechny, a tím pádem celou společnost, čímž nemyslím jen firmu samotnou, posunout dál.

Mottem třetí kapitoly mého profesního příběhu je pomoci hledat chuť více poznávat sebe sama. Způsoby, metody nebo prostředky. Které pro to existují, jsou funkční, užitečné a zábavné zároveň. Lepším poznáním sebe sama člověk dokáže rozpoznat hranice svého osobního vlivu, pracovat s ní a případně ji rozšiřovat. Což přinese pozitiva nejen v soukromí, ale také během profesního působení. Což položí silnější základ rozvoji společnosti, pro kterou člověk pracuje, skrze silnější firemní kulturu a další rozvoj. Je to celé jednodušší, než jak nás učili, je to snazší, než jako to vypadá.

Jsem vděčný každému, kdo se se mnou vydá na vytyčenou cestu, má chuť ji absolvovat, a společně tak naplnit společnou misi: tedy žít tak, abychom generacím našich dětí přenechali svět v o něco lepším stavu, než v jakém jsme jej převzali od generací našich rodičů.

Tomáš Richtr